Isabelino bílé štěstí - Smutná pravda

Isabel vstávala jako každé ráno velice nerada. Ale musela jít pomoci Marii. Ta poslední dobou viditelně nestíhala a na ni se velmi spoléhala. Luna proběhla dvorem jakoby chtěla ukázat jediný směr, kam může Isabel jít. Zastavila se až u kuchyňských dveří a ohlédla se. Když viděla, že její panička už jde, poškrábala packou na dveře a ty se otevřely. Zevnitř se ozvalo dvojhlasné „Dobré ráno“ ještě dříve než Isabel vstoupila do kuchyně.
„Dobré ráno,“ ozval se jízlivý hlas o rok mladší pihovaté dívky Robry, sestry Ateba, „už se milostivá vyspinkala?“
„A co že tebe přinutilo se sem jednou za rok přijít podívat?“ řekla místo pozdravu Isabel a v duchu si gratulovala. Od té doby co dostala domácí vězení se jí Robra jenom vysmívá a popichuje jí. Robra jasně dávala najevo, že si myslí o večerních cestách své. Isabel ji, ale ignorovala. Ta tady dlouho nevydrží. Stačí pár poznámek a vzdá to.
A opravdu, během hodiny se Robra omluvila s tím, že má dojem, že ji volá matka. Isabel se uculila a šla roznášet obědy hostům. Ani si nevšimla, že v lokále stojí dva rudě oblečeni vojáci a všech se na něco vyptávají. Přišla zrovna k jednomu stolu, kde seděl stařičký obchodníček s látkami a položila před něj domácí polévku. Stařeček se usmál a pěknou chvíli hledal mince po kapsách. I když už měl na stole přesně tolik kolik si Isabel řekla tak stále hledal. Isabel ho ale zarazila: „Už nehledejte, je to přesně tolik.“
„Ale já na spropitné.“ Řekl usměvavě.
„To je dobrý.“už se chystala odejít, ale zastavila jí něčí ruka.
„Moment slečinko, taky se vás chceme na něco zeptat.“ Otočila se a zjistila, že před ní stojí královský voják. Ukázal jí nákres muže s černými vlasy a jizvou na tváři. Nepochybně to byl ten cizinec, pro kterého pracovala. Byl velmi dobře vypodoben.
„Neviděla jste ho tu?“
Isabel chvilku koukala na podobiznu a přemýšlela, jak ho asi našli. Že by věděli o něm od té ženy? Potom ale musí vědět i o mě!.
„Ne neviděla.“ Už zase lžu.
„Lidi z ulice říkají, že sem chodil.“ Řekl poněkud nedůvěřivě voják.
„Nemohu si pamatovat každého kdo tudy prošel.“ Jakmile to ale vyslovila, tak toho litovala. Snad nebudou vědět, že sem chodí jen pár lidí, ale často.
Voják se podíval jakoby ji přeměřoval každý obrys ve tváři a potom nepřesvědčeně řekl: „Kdyby se tu ukázal, dejte nám vědět.“
„Ano.“ Řekla Isabel a dívala se jak přicházejí k dalšímu stolu.
„Už jsem našel ty drobné!“ hlásal stařeček od stolu.

Isabel byla jako lovná zvěř, neustále se ohlížela a připadalo jí jakoby ji stále někdo sledoval. Měla strach. Na ulicích byla spousta vojáků a vyslýchali kolemjdoucí. Párkrát je taky pozastavili, když šla s otcem na tržiště, ale ukázali jim jiný barevný obrázek. Byla na něm žena jemných rysů s krásnými náušnicemi. Isabel si domyslela, že to byla ta žena z cihlového domu. Snad se jim podařilo utéct. Každopádně to vypadá, že o ní nevědí.
Otec ji po pár měsících už nevydržel držet doma, hlavně kvůli Marii, která se za Isabel zaručovala. Chodila s Marií častěji ven a Luna s ní. Jednoho dne se ve městě doslechly o blížící se návštěvě krále města Dras-Leony, prý z důvodu velkého pobytu vzbouřenců v tomto městě. Marie ale řekla „Naší hospodou určitě procházet nebude.“ a více si s tím hlavu nelámala. Isabel ale přišla na to, že to je ideální šance pozeptat se trochu na Vardeny, když se o nich všude tolik mluví. Marie však neměla o podobné věci zájem a sama nevěděla, co si má myslet – jsou-li přátelé či nepřátelé. Isabel se tedy rozhodla zeptat Rufuse.
Jako vždy prošla ranní procedurou vstávání a namířila si to rovnou do kuchyně. Pozdravila Marii a když viděla, že tam není sama, řekla si, že to je ideální záminka jít pomoci Rufusovi. Zrovna myl sklenice a připravoval si je na pult. Luna si lehla pod pult mezi menší sudy jakoby nechtěla být dnes vůbec vidět a Isabel se chopila mytí sklenic, zatímco Rufus je otíral. Hovor začal jako první.
„Jakpak se ti vlastně u nás bydlí? Zeptal jsem se tě už někdy?“
„Ne, měl jsi moc práce. Ale bydlí se mi tu skvěle. Až budu velká, chtěla bych tu pracovat nastálo, pokud by to tedy šlo.“
„Ale samozřejmě, doufal jsem, že tě to napadne. Potřebujeme s Marií pomoct stále víc a víc. To víš, stáří.“ Rufus se zadíval jakoby někam do dálky, snad i litoval toho, že neměli děti. Za minutku se z toho ale vzpamatoval a konečně utřel sklenici kterou měl v ruce, protože Isabel umyla tucet dalších. Po pár minutách řekl, že je to všechno, že má ještě chvilku volno než otevřou.
Isabel si všimla dalších sklenic v polici pod pultem, očividně by potřebovaly umýt. „Ale co tyhle sklenice?“
„Těch si nevšímej, jsou navíc. Poslední dobou si vystačím s malým množstvím, protože sem chodí málo lidí.“
To je příležitost. „Kvůli tomu, co se tvrdí o Vardenech?“
„Asi ano. Lidé se bojí. Vardeni, když chtějí, dokáží hodně škodit i obyčejným lidem.“
„Proč?“
„Nenávidí Království.“
„Co jim král vlastně udělal?“
„Nevím, nejspíše nic. Prostě jsou to vzbouřenci. Napadají hlavně města na jihu a Surda jim prý pomáhá.“
Isabel už slyšela i o Surdě. Prý je to malá země na jihu Alagaësie, která má vlastního krále a pár velkých měst.
„A oni pocházejí ze Surdy?“
„Ne. Má se za to, že žijí taky někde na jihu. Ale jaks mohla vidět, žijí i mezi námi. Kdoví co tu dělali.“
„Král s nimi neválčí? Vždyť jsi říkal, že ničí města na jihu.“
„Válčil by, ale jsou to většinou jenom malé skupinky, které se podaří najít. Jinak vidíš, že mu na nás záleží, když se rozhodl přijet, aby se na to osobně podíval.“
„Kvůli dvěma lidem? Stejně utekli.“
„Má se ale za to, že jsou stále ve městě. A když tu byli dva, může jich tu být víc.“
„Proč tu asi byli?“
„Určitě unášeli ty děti. Dal bych za to krk.“
„Ale co z toho mají?“ Isabel ani nepochybovala o tom, že se Rufus mýlí.
„Jsou to děti jejich nepřátel. Dost pádný důvod k únosům.“ řekl Rufus značně rozlícen. Dětí si vážil daleko víc, protože žádné neměl.
„Ale přeci se později potom zase našli ne?“
„Ale poslední dobou ne. Zřejmě je už nebavilo je vracet.“ Vzal utěrku a šel utírat stoly a pult od prachu a špíny. Isabel vzala druhou a začala ze druhé strany místnosti.
„Až nějakého najdou, co s ním provedou?“ zeptala se Isabel u třetího stolu, sama ale tušila, co jí bude odpovězeno.
„Pověsí ho. Tedy pokud ho vojáci nezabijí při zatýkání.“

Isabel doufala, že ten cizinec a žena stačili utéct. Sama znejistěla, plno lidí ho tu vidělo, ale pokud nepromluvili dosud, tak to snad už ani nevyzradí. Když ale lidi Vardeny nenávidí, proč vojákům neřekli, že sem chodil? Měla tolik otázek a nevěděla, kde hledat odpovědi.
Netušila však, že to bude trvat ještě dlouho, než se dozví pravdu.
Za další dva týdny se město připravovalo na příjezd krále. Ulice, kterými byl plánován jeho průvod, byly náhle čisté a udržované. I Marie a Rufus se chtěli podívat na krále, toho dne ani neotevírali hospodu a vzali Isabel s sebou. Isabelin otec musel pracovat, stejně jako Ateb. V ulicích bylo plno lidí, samozřejmě že ten, kdo mohl a chtěl, byl zvědavý, jak král Galbatorix vypadá. Čekali v ulicích až k honosnému sídlu těsně u katedrály. Uprostřed každé ulice byla úzká cestička, maximálně pro tři koně vedle sebe. Isabel nebyla velkého vzrůstu, stála před Marií a Rufusem v první řadě. Luna jí seděla po boku a čekala, i když značně neklidně. Neustále Isabel šťouchala do ruky nebo jí olizovala prsty. Isabel si všimla její nervozity a sklonila se k ní tak, aby ji slyšela jen Luna: „Copak? Děje se něco?“ Luna jí strčila čumák do dlaně a jemně zavrčela. Isabel ji chvilku hladila, měla za to, že se Luně nelíbí lidé okolo. Potom někdo z dálky zakřičel: „Už jedou!“
Isabel si rychle stoupla a Luna se na ni natlačila docela. Z dáli byl už slyšet ryk, který stále sílil. Velmi záhy přešel v nadšené pozdravy a stále sílil, jak se král blížil. Nakonec i ulice, ve které stála Isabel, ožila ovacemi. To znamenalo, že král je už za prvním rohem. Lidi se začali tlačit více dopředu, aby viděli a neustále na Marii a Rufuse tlačili. Kolem proběhli dva vojáci, aby zkontrolovali, je-li ulička dost široká pro průvod a volali na lidi aby uhnuli. Někteří poslechli, ale hned jakmile vojáci prošli, se tlačili zase dopředu. Isabel mírně vykoukla aby viděla, jak daleko už je. Stáli zrovna v takové podlouhlé mírné zatáčce a nic neviděla, i když hluk sílil. Rufus si ji přitáhl k sobě a pošeptal jí do ucha: „Až bude projíždět, nezapomeň se uklonit, jasný?“ Isabel mlčky přikývla a potom už spatřila krásného bílého koně procházejícího pozvolna uličkou. Měl nádhernou rudou uzdu a sedlo. Jel na něm král. Byl středně vysoký, mírně opálený a měl tmavé vážné oči. Černé krátké vousy mu protkaly šediny, ale vlasy neměl žádné. Vypadal spíše jako válečník, než jako král. Tento dojem budila hlavně světlá jizva nad levým obočím. Jel vzpřímeně jakoby se povyšoval nad chudinu a vypadal téměř znuděně, i když mu právě hlasitě volali pozdravy. Ani jednou nepokynul a ani se na stranu na lid nepodíval. Isabel z něho zamrazilo celé tělo. Luna se jí přitiskla k noze a jemně vrčela, hledíc do uličky. Isabel si náhle uvědomila, co je ten slavný král zač. Tyran a nafoukaný chamtivec, hledící pouze vpřed. Isabel nikdy přímo nevěděla, co udělal dobrého pro Království, ale ať už to bylo cokoli, muselo to být hodně dávno a rozhodně nevypadal, že by to udělal znovu. Na to, jak se říkalo, že je starý, vypadal bystře, i když hleděl do prázdna. Za ním jeli vojáci a nějací muži, kteří vypadali jako šlechtici. Galbatorix právě projížděl kolem Isabel, ta se na něho dívala tak zamyšleně, že se zapomněla uklonit a králův kůň se pozastavil ve své promenádě ulicí. Král otočil hlavu a pohlédl Isabel přímo do očí. Byly tak tmavé, že se zdálo, že ji chce v nich utopit. Nehleděl však zlobně, což Isabel překvapilo ještě víc. Měl ve tváři zvláštní nepopsatelný výraz. Luna opět zavrčela, tentokrát výstražně. Galbatorix se na ni ale ani nepodíval. Isabel se ale jakoby probrala z transu a, ač znechuceně, se poklonila. Vládci království to zřejmě postačilo, protože jel dál jakoby se nic nestalo. Zbytek jeho družiny projel rychleji a davy lidí se pomalu rozcházely, probírajíc své názory. Ve předu pozvolna zanikal řev davu.
Do Isabel někdo strčil. Byl to Rufus.
„Hlavně, že jsem ti to říkal.“ Řekl s úsměvem. Zjevně si z toho nic nedělal, aby ne, však neviděl jak se Isabel tvářila. Luna do ní postrčila, jakoby chtěla už konečně pryč a tak šli zpátky domů. Isabel mrazilo v zádech každým krokem, neustále se ohlížela, ale lidí bylo všude plno a ona měla pocit, že ji někdo sleduje. I Luna byla nesvá, avšak nehnula se od své paní ani na krok.